Když čtyři měsíce zpátky oznámil americký prezident Donald Trump uvalení 15% cel na EU, stal se jeho krok terčem ostré kritiky ze strany ekonomů a evropských politiků. Samozřejmě oprávněně, podle odhadů ekonomického think-tanku Bruegel mohou totiž tato cla snížit výkon ekonomiky EU až o 0,5 % HDP. Tedy asi o 100 miliard eur, což je ekvivalent velikosti asi třetiny české ekonomiky (reálné HDP v roce 2024). Tato kritika, jakkoli oprávněná, je však velmi pokrytecká. Americká cla jsou totiž kritizována evropskými politiky, ale vnitřní cla již existující uvnitř evropského jednotného trhu jsou dlouhodobě ignorována. A právě tato cla jsou pro evropskou ekonomiku největší hrozbou.
Evropa, která má jedny z nejvzdělanějších obyvatel a obrovský vnitřní trh, se paradoxně delší dobu potýká s ekonomickou stagnací a téměř nulovým růstem (meziročně v roce 2024 pouze 1 %). Na jedné straně lze namítat, že ekonomická stagnace je součástí většího, celosvětového trendu. Jenže pokud porovnáme výsledky ostatních ekonomik, například té největší světové ekonomiky – USA, zjistíme, že tu nízký růst dlouhodobě netrápí. Evropský pokles tedy nekoreluje s celosvětovým trendem. Samozřejmě musíme brát v potaz válku na Ukrajině, která vytvořila obrovský nabídkový šok a ekonomicky více zasáhla Evropu než Spojené státy či jiné ekonomiky. Přesto, pokud se podíváme na data, zjistíme, že stagnace a slabý růst trvají už delší dobu. Evropa totiž zaostává od finanční krize roku 2008.
Pro ilustraci se podíváme na porovnání ekonomických výsledků USA a EU, za poslední dekádu a půl. Zatímco v roce 2008 byly ekonomiky EU a USA velikostně téměř srovnatelné (14,2 bilionu vs. 14,8 bilionu dolarů), v roce 2024 už činil HDP USA 26,9 bilionu dolarů, oproti “pouhým” 15 bilionům dolarů v EU. To představuje nárůst rozdílu na téměř 80 % během sedmnácti let.
Rozdíly pokračují i v tempu růstu. Ve druhém čtvrtletí roku 2025 rostla americká ekonomika ročním tempem zhruba o 3 % , zatímco eurozóna dle OECD očekává růst 1,2 %. Při pohledu na růst HDP na obyvatele, který zohledňuje rozdílný přírůstek obyvatelstva a lépe odráží růst produktivity, Spojené státy opět vedou. V roce 2024 dosáhl růst HDP na obyvatele v USA 1,8 %, tedy dvojnásobku oproti 0,9 % v EU (dle údajů Světové banky). Od začátku milénia se rozdíl mezi HDP na obyvatele zdvojnásobil na 30 %, a to především díky vyšší produktivitě Spojených států. I kvůli takovému stavu ekonomiky by se EU, balancující na prahu recese, měla obávat amerických cel. Jenže i pokud by žádná americká cla nebyla, má ekonomika EU jiný, daleko závažnější problém. Který, jak se až donedávna zdálo, evropští politici spíše přehlíželi.
EU by se totiž místo externích cel, která na ni uvalily Spojené státy, měla daleko více obávat „vnitřních cel“. Ta neuvalil jiný stát, ale unie samotná. Vnitřní cla existují v podobě přebujelých regulací a bariér v jednotném trhu, které firmám dramaticky zvyšují náklady. Mezinárodní měnový fond totiž vyčísluje velikost těchto „cel” na 45 % u výrobků a až 110 % u služeb. Tedy až třikrát více než ta uvalená Trumpem. Typickým příkladem je jedna z nejrozsáhlejších evropských regulací, GDPR. Podle odhadů evropského think-thanku CEPR snižuje dodržování této regulace každoročně zisky malých evropských technologických firem až o 8 %. Podobný dopad lze očekávat u nového AI Actu, jehož administrativní náklady mají evropské společnosti stát přibližně 10 miliard eur do roku 2025. Zejména malé a střední podniky se tak dostávají pod značný tlak.
Lepší zaplatit pokutu, než dodržovat neustále nová pravidla
Pro začínající firmy jsou to často kritické částky. Studie odhadují, že dodržování pravidel EU stojí evropské společnosti 150 miliard eur každý rok, tedy téměř jedno procento HDP EU. Není proto překvapivé, že se evropská ekonomika potýká s problémy. Evropský trh je totiž pro mnoho firem nehostinný, jelikož regulace výrazně zvyšují jejich provozní náklady. Jak bylo nedávno popsáno v deníku Politico, v praxi mnoho regulací vede k paradoxnímu jevu: společnostem se někdy více vyplatí regulace porušovat a platit pokuty, než investovat do okamžité a nákladné adaptace. V prvních letech účinnosti nové regulace proto řada firem raději kalkuluje s rizikem sankcí, než aby nesla obrovské finanční i časové náklady spojené s plnou implementací.
Zvýšené náklady díky regulacím i jiným bariérám snižují zisky producentů. A nižší zisky producentů pak znamenají méně prostředků k investování. Nízké investice jsou nakonec největším kamenem úrazu nízkého růstu – podle dat Světové banky investovaly společnosti v USA v roce 2022 do výzkumu a vývoje 877 miliard eur (necelých 3,6 % HDP), zatímco v EU to bylo pouze 252 miliard eur (okolo 2,2 % HDP).
Firmy se do investic nehrnou
Důvodem je, že firmy buď nemají co investovat kvůli nižším maržím, které jsou nižší právě kvůli regulacím, nebo se jim do toho nechce v těžce regulačně nepředvídatelném prostředí, kde si nejsou jisté, zda nové projekty nebudou dodatečně regulovány a zda se jim vůbec finančně vyplatí.
Přitom investice jsou klíčové pro vývoj nových technologií, které přímo ovlivňují produktivitu. Tedy schopnost vytvořit se stejným množstvím vstupů více hodnoty. Pokud zaostávají investice, zaostává pak produktivita, která je nejdůležitějším motorem růstu příjmů na hlavu. Malý růst příjmů na hlavu se poté promítá do stagnace životní úrovně: lidé si mohou dovolit méně, zaostávají za ostatními zeměmi a ekonomika ztrácí konkurenceschopnost.
A právě nízká produktivita je to, co evropskou ekonomiku trápí. USA mají lepší ekonomické výsledky, jelikož díky větším investicím a lepším inovacím dokáží vytvářet více přidané hodnoty ze svých vstupů, tedy: mají vyšší produktivitu. Rozdíl je jasně vidět. Zatímco meziroční růst produktivity na jednoho pracovníka v EU činí jen 0,5 %, ve Spojených státech je to 1,6 %. To pak vede k rozšíření rozdílu mezi americkým a evropským HDP z přibližně 17 % v roce 2002 na 30 % v roce 2023.
Napumpovat peníze nebo raději změnit pravidla?
Mario Draghi, bývalý guvernér ECB, ve své zprávě o konkurenceschopnosti EU vyčísluje, že aby unie propad v ekonomickém růstu za USA a Čínou dohnala, musí každoročně investovat o 750–800 miliard eur více (4–5 % HDP). Draghi mimo jiné navrhuje, aby se tato investiční mezera „zalepila“ společným půjčováním peněz na evropské úrovni a změnou fiskálních pravidel, která by vytvořila potřebný stimul. Jenže investiční mezera se nemusí nutně řešit pouze mechanickým navyšováním investic prostřednictvím veřejných rozpočtů, což by pravděpodobně vedlo k vyššímu zadlužování a bylo velmi nákladné i méně efektivní.
Investice by mohly růst samy od sebe, pokud by EU například odstranila či alespoň omezila faktory, které dnes investice nejvíce brzdí: zejména přeregulovanost a složitost legislativního prostředí. To by umožnilo, aby firmy dosahovaly vyšší ziskovosti, což by mohlo přinést více prostředků pro investice do inovací. Silnější poptávková strana ekonomiky by pak dále stimulovala inovační cyklus.
Evropská komise by se právě proto namísto vytváření nových a nových regulací měla spíše soustředit více na spravení svého „jednotného trhu”, který je jednotný pouze na papíře, a ve skutečnosti je spíše fragmentovaný. Tato fragmentace pak přispívá k již zmíněným ”vnitřním clům”. Národní systémy v praxi stále dominují, a to na úkor skutečné integrace. Příkladem je oblast technologií, kde existuje v EU více než sto různých verzí předpisů napříč 27 členskými státy, které dohromady dozoruje přibližně 270 regulatorních orgánů. Výsledkem je extrémně složitý byrokratický kolos brzdící efektivitu i konkurenceschopnost. Fragmentace jednotného trhu se ale projevuje v dalších oblastech, ať už od telekomunikaci po energetické sítě.
Méně papírování, velká pomoc
Ve výsledku pak firmy ztrácejí čas i peníze při snaze orientovat se ve 27 různých právních rámcích namísto toho, aby se soustředily na inovace a expanzi. Investoři a firmy i kvůli tomu zůstávají převážně na domácím trhu. Důsledkem je nižší integrace, pomalejší růst a slabší konkurenceschopnost proti Spojeným státům či Číně. A především menší konkurence pro firmy v jednotlivých členských státech. Ta pak znamená menší motivaci pro firemní investice.
Mario Draghi nazývá hrozbu ekonomicky slabé Evropy hrozbou existenciální. Pokud má EU zůstat relevantní a neupadnout do stínu Číny a USA, musí se něco změnit. Většina příčin a řešení je ale strukturálních, a jak uvádí i Mario Draghi ve svém reportu, určitě by prospěla větší integrace. Hlavně v podobě jednotného trhu, jehož nejednotnost je skutečnou brzdou prosperity.
autor: David Šťastný, ECONET
Newsgate.cz podporuje mladou generaci ekonomů. ECONET je spolek bývalých i současných úspěšných absolventů Ekonomické olympiády, kteří své znalosti sdílí (nejen) se svými vrstevníky.