Návrh na změnu rozpočtových pravidel má umožnit vyšší státní výdaje bez toho, aby se formálně promítly do zákonných výdajových limitů. Z ekonomického pohledu jde o problematický krok. Vláda si zřejmě neuvědomuje, jak tuto změnu může vyhodnotit trh českých státních dluhopisů.
Podstata problému je jednoduchá. Výdaje na infrastrukturu, obranu nad rámec dvou procent HDP či financování jádra se sice formálně vyjmou z výdajových rámců stanovených zákonem o rozpočtové odpovědnosti, na skutečném hospodaření státu se však nezmění téměř nic. Vyšší výdaje, byť investiční, zůstávají vyššími výdaji. Stát na ně bude muset najít zdroje. Pokud neomezí jiné výdaje nebo nezvýší příjmy, zaplatí je dalším dluhem.
Často zaznívá argument, že ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi není české zadlužení vůči HDP nijak vysoké. To je pravda. Pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí však není rozhodující jen samotná výše dluhu, ale především jeho dynamika. Klíčový je vztah mezi tempem růstu ekonomiky, náklady financování dluhu a schopností státu dlouhodobě financovat strukturální deficit. Pokud stát nastaví tempo zadlužování, při němž dluh začne růst výrazně rychleji než ekonomika, relativně příznivá výchozí pozice se může poměrně rychle zhoršit.
V debatě také často zaznívá, že případné problémy by se projevily především odchodem zahraničních investorů. Ti však drží zhruba jen čtvrtinu českého státního dluhu. Většinu vlastní domácí subjekty, především banky a další finanční instituce. To sice přináší určitou stabilitu, protože domácí investoři nemají tendenci reagovat tak prudce jako zahraniční kapitál, neznamená to však, že jsou vůči růstu zadlužení imunní.
Pokud by výnosy českých státních dluhopisů výrazněji vzrostly, jejich tržní cena by klesla. To by znamenalo ztráty i pro domácí banky a finanční instituce. U dluhopisů držených do splatnosti by se ztráta sice okamžitě neprojevila v účetnictví, ekonomicky by však existovala stejně.
Další dimenzí je rating země. Pokud by ratingové agentury vyhodnotily rozvolnění fiskálních pravidel jako signál slabší rozpočtové disciplíny, mohlo by dojít ke zhoršení ratingového výhledu nebo přímo ke snížení ratingu. To by státu zdražilo financování dluhu a v krajním případě mohlo snížit i poptávku části zahraničních investorů po českých dluhopisech.
Investice do infrastruktury, obrany či energetiky jsou bezpochyby potřebné. Ani potřebné investice však nezbavují stát povinnosti hledat dlouhodobě udržitelný způsob jejich financování. Cesta by proto měla vést spíše přes přehodnocení struktury výdajů a konsolidační opatření než přes účetní úpravy fiskálních pravidel, které mohou opticky zlepšit deficit, aniž by zpomalily skutečný růst zadlužení. Dluhové trhy totiž nehodnotí účetní definici deficitu, ale schopnost státu své závazky dlouhodobě financovat.