Konsolidační balíček je těžký kompromis, který přichází pozdě. Michl už reputaci ztratil a možná ji ani neměl. Jestli mladý člověk pláče, že si nemůže šetřit na důchod, je to jeho chyba. Pokud není dement. Exkluzivně pro Newsgate.cz to uvedl český politik Mirek Topolánek, druhý předseda ODS v letech 2002–2010 a v období 2006–2009 předseda vlády České republiky.
Co říkáte na kroky vlády Petra Fialy pro záchranu státní kasy a na konsolidační balíček, který představili dle jejich slov za pět minut dvanáct?
Podle mě to bylo pět minut po dvanácté, já jsem je nabádal už loni. Zkomplikovalo se to předsednictvím, které znamenalo totální vyčerpání celé státní správy včetně vládních představitelů, protože se museli bohužel věnovat něčemu jinému, než jsou problémy vlastní země. Každopádně už loni v červnu jsem je nabádal, aby hodili do koše programové prohlášení vlády, které vznikalo v mírových dobách před zahájením války úplně v jiné situaci. Tak trochu náhodně sestavená koalice vyšla o pár hlasů. Hodit do koše, přepracovat, zjednodušit, soustředit se na reformu veřejných rozpočtů, soustředit se na řešení krizí, které přišly s válkou anebo válku doprovázejí. Sestavit novou vládu, respektive rekonstruovat tu starou, a znovu požádat sněmovnu o důvěru. To jsem jim radil, a to bohužel neudělali.
Poslouchal vás někdo?
Naslouchají, ale neposlouchají, protože si připadají strašně chytří a myslí si, že to půjde vysedět. Navíc, ta koalice, tím, jak je sestavená z pěti docela různorodých stran, je přinejlepším středová. Tvrdit o ní, že je pravicová, je úplný nesmysl. Je středová, heterogenní, nezkušená a defenzivní.
Konsolidační balíček je těžký kompromis, který přichází pozdě. Je to trochu finta v tom smyslu, že na příjmové straně přicházejí opatření téměř okamžitě, kdežto na té výdajové až později. A vláda už pochopila, že nejenže jim tento trik nikdo nesežere, ale hlavně, situace ohrožuje veřejné rozpočty a ekonomickou stabilitu země už letos. Vůbec nemíním pitvat jednotlivá opatření. Dělal bych je daleko víc na výdajové straně a méně na příjmové, a dělal bych je brutálnější. Vláda má poslední výstřel jako měl Vinnetou a realizuje ty kroky bohužel až na konci prvního poločasu vládnutí (pokud tedy dovládne do konce), což je na ty reformy úplně nejzazší možný termín. Všechny zásadní kroky, které dávají smysl a které chce jakákoli vláda prosadit, aby ještě profitovala z implementace a z dopadů, se musí udělat nejpozději na konci prvního půl roku vládnutí.
Myslíte tedy, že vláda Petra Fialy dovládne? Co vy byste udělal jinak?
To, jestli dovládne netuším a ani to není tak podstatné. Nebude-li vládou „rozpočtové odpovědnosti“, bude vládou zbytečnou. Konsolidační balíček je těžkým kompromisem, především na příjmové straně. Vláda chtěla tak trochu zatížit všechny, rozložit náklady a nikoho moc nenaštvat, takže výsledkem je, že naštvala úplně všechny. Je tam navíc vidět vydírací potenciál levicové části vlády, protože úředníků a výdajů na státní správu se reforma nějak zásadně netýká. A tam se mělo opravdu začít. Měla se redukovat agenda, měli přijít s plánem na rušení úřadů, ministerstev a měli přijít s redukcí nákladů na mzdy na příští rok o 10 %. Vůbec bych se nezabýval jako premiér tím, kolik zaměstnanců má být na kterém úřadě, nebo dokonce jaké mají mít platy. Měli nastavit pouze jediný parametr. Například, ať mají o 10 % méně na mzdy, a ať mají klidně čtyři zaměstnance s milionovými platy nebo 4 000 zaměstnanců se základní mzdou. Rezistence úředníků a obhajoba evidentně zbytečných agend je základem atrofie státu.
Za prvé, je nepřípustné, aby tam bylo o 70 nebo o 100 000 lidí více než před pár lety. V Česku nás více není a služby se nezlepšily. To znamená, že tito lidé ze státní správy musí pryč. A do toho se samozřejmě nikomu nechtělo. Zadruhé ale musím říct, že přestože mám výhrady ke skladbě, to znamená poměru příjmů a výdajů, a přestože mám výhrady k jednotlivým opatřením, pokládám tento balíček za minimální požadavek na to, co se musí zrealizovat. Pokud se to rozmělní, neschválí, nebo nějakým způsobem bude redukovat, opravovat – snad kromě technických detailů a zjevných omylů – dostaneme se do docela velkých problémů. A to teď netvrdím, že dojde ke státnímu bankrotu.
Co říkáte na důchodovou reformu?
Jako důchodce reaguji samozřejmě podrážděně. Už teď platím nejen daň z příjmu, ale i zdravotní a sociální pojištění na dalších pět důchodců s průměrným důchodem. Jenom proto, že jsem aktivní a pořád vydělávám peníze. A teď mi ty podmínky ještě zhoršili, takže moje reakce byla okamžitá. Hned jsem zrušil živnostenský list. Nebudu platit vyšší odvody na svůj vlastní důchod.
Takže teď jste zaměstnaný?
Mám firmu a jsem zaměstnaný, už nejsem OSVČ. Návrhům rozumím, asi bych pro ně i hlasoval, ale dotýkají se mě osobně a každý ať si reaguje podle sebe. Mimochodem, já to nepokládám za důchodovou reformu. Jsou to parametrické změny totálně vyčerpaného a nereformovatelného průběžného systému, kterými vláda možná získá čas.
Ale to už po mne chcete komentáře jednotlivých kroků. To jsem nechtěl. Ale budiž. Já bych v žádném případě nezvyšoval korporátní daně na 21 %. Pokud je nominální sazba 19 %, tak odhaduji skutečné daně na úrovni někde kolem 15 %. Drastickým způsobem bych zrušil všechny výjimky, odečitatelné položky a veškeré mechanismy, které umožňují optimalizovat daně směrem dolů, takže by těch 19 % z hlediska výběru bylo nepochybně víc, než těch budoucích 21 %. To jsou ale jednotlivosti. Jako bývalý politik, který podobnou reformu prosadil říkám, že je třeba to schválit za každou cenu nejméně v této podobě, i kdyby čert po kameni skákal.
„Jestli mladý člověk pláče, že si nemůže šetřit na důchod, je to jeho chyba. Pokud není dement.“
Jako pracující starobní důchodce jsem ochoten nakonec ty změny akceptovat, protože jsem schopen je přežít. Nejsem prostě důchodce samoživitel s důchodem 15 000 korun. Moje příjmy jsou mnohonásobně vyšší, tak se s tím vyrovnám. Vím, že to je potřebné. Proto nebudu nikdy souhlasit s jakýmkoli rozmělněním, ani se změkčením, a tím menším snížením strukturálního dluhu, který by to teoreticky mohlo přinést.
Pojďme se pozastavit na chvíli u inflace. V dnešní době se všechno zdražilo a mladí lidé říkají, že si nemají z čeho ušetřit na důchod. Co byste jim doporučil?
Jejich jediným problémem v tom případě je, že vydělávají málo. Doporučím jim jedinou věc, a to, aby vydělávali víc. A jestli si ve stávající práci a ze stávajícího platu nejsou schopni ušetřit, tak musí buď získat novou kvalifikaci, novou dovednost, případně musí dělat něco jiného a jinde. Na rozdíl od padesátníků mají čas na reakci.
Jestli mladý člověk pláče, že si nemůže šetřit na důchod, je to jeho chyba. Pokud to není líný dement s nataženou rukou.
Jak dlouho myslíte, že ještě u nás bude dvouciferná inflace?
Netuším, přestože ten vývoj je pro mě spíše pozitivní než negativní. Inflaci u nás dnes táhne za prvé spekulativní chování výrobců a dodavatelů. Jsem o tom hluboce přesvědčen, ukazuje se to i u potravin, kdy cena energií je započítána třikrát, a to ve všech částech řetězce. Za druhé táhne inflaci negativní očekávání, které je samozřejmě vyvolávané i mediálně, a souvisí to s obavou a nedůvěrou lidí v systém, v autority, v trh. Nechápou, co se vlastně s cenami energií v těch nejhorších dobách, kdy se megawatthodina prodávala na burze za €1000 a víc, děje. Nabíhají na fámy, hoaxy a dezinformace. Až tohle všechno začne odeznívat, a pokud se změní očekávání, speciálně domácností, tak si myslím, že se do konce roku pod těch 10 % dostat můžeme. Je tam ale celá řada vlivů, které neovlivníme. Inflace může ještě vyskočit nahoru. Zhoršením dopadů války, panikou na energetických trzích, dalšími chybami eurostruktur. Já to ale nečekám. Časem odezní i problém, který způsobilo nové Michlovo vedení v centrální bance tím, že zastavilo po nástupu – v té době ještě logický – nárůst sazeb, minimálně signálně, třeba o 50 bazických bodů. Tak jako to dělá například FED. Aby ukázali celému trhu, že nerezignují, aby drželi na uzdě očekávání minimálně v tom, že se centrální banka nezakecá, a dokud inflace nepoleví, tak nebude polevovat ani ona. Za boj s inflací je ČNB ze zákona odpovědná. Se změnou charakteru inflace a s nárůstem negativního očekávání je další zvyšování úrokových sazeb asi vyčerpané a substituuje se měnovým koridorem, tedy přes silnou korunu. Vyčítám trochu našim exportérům, že společně s Babišem bojovali za nižší úroky, tlačili na bývalé členy bankovní rady, na politiky, na Zemana, aby se nezvyšovaly úrokové sazby, protože jim to zdražovalo úvěry. Výsledek se dostavil. Máme drahé peníze, vysoké úroky, pořád vysokou inflaci a k tomu silnou korunu. Podle mě by šoková terapie urychlila proces a té ekonomické metastáze, toho největšího jedu a největší hrozby bychom se zbavili rychleji. Očekávám od vlády, že bude řešit nejenom deficit rozpočtu stávajícího, ale že bude samozřejmě řešit hlavně strukturální dluh, který si způsobila víceméně ta minulá garnitura společně s ODS zrušením superhrubé mzdy, a skokovým snížením daňové zátěže speciálně střední třídy.
„Michl už pouze bojuje o místo v učebnici, jestli bude popsán jako negativní případ anebo jako příběh, na který bude snadné zapomenout.“
Aleš Michl s Petrem Fialou házeli vinu jeden na druhého, kdo z nich za inflaci může. Nakonec Aleš Michl uznal, že v tom jsou společně, a že podstatné je, aby klesl deficit státního rozpočtu. Souhlasíte s tím?
Já myslím, že je to jenom rétorika. Michl už reputaci ztratil, možná ji ani neměl, když tam nastupoval. Teď už pouze bojuje o místo v učebnicích, jestli bude popsán jako negativní případ, anebo jako příběh, na který bude snadné zapomenout. Centrální banka nemůže rezignovat na inflační cílení a na boj s inflací a restriktivní fiskální politika je sice důležitá, ale druhotná.
Jste pro zavedení eura?
Názor na euro byl jedním z problémů mého nezvolení do čela Svazu průmyslu. Pokládám v naší situaci zavedení eura za naprosto umělou diskuzi. Asi jako ESG a Lisabonskou úmluvu. Nejméně dalších deset let si můžeme nechat na přijetí eura zajít chuť, nebudeme plnit kritéria. Nevidím ani jako zvláštní výhodu euro mít. Euro pro mne není svatý grál. Pro mě je to jen prostředek, v žádném případě cíl. Tady se míjím s celou řadou eurohujerů. A ten prostředek míním využít pouze tehdy, bude-li to ku prospěchu lidí v této zemi, neb mě ti ostatní úplně nezajímají.
Jaké postavení by v tuto chvíli, k celé politické a vládní situaci, měl podle Vás zaujmout prezident Petr Pavel?
Může si říkat, co chce, může mít speciální týmy. Může na všechno upozorňovat, kárat, burcovat. Poté, co naplnil, kromě jednoho člověka, celou bankovní radu ČNB Miloš Zeman, je to zhruba všechno, co s tím může dělat. Jde spíše o rétorické cvičení. Na druhé straně bych řekl, že si počíná zatím docela dobře. Přece jenom se snaží více o občanský, nicméně přímou volbou to už vždy bude přirozeně i aktivistický postoj. Řada lidí pořád souhlasí s přímou volbou. Já jsem s ní nesouhlasil nikdy. Jedním z důvodů bylo právě přesvědčení, že přímý mandát od voličů dává prezidentovi vyšší legitimitu. Petr Pavel nemá ústavou dané žádné další výlučné kompetence kromě prodloužení mandátu členovi bankovní rady Holubovi, anebo jmenování někoho nového s podobným názorem na měnovou politiku. Může naslouchat, radit, může vést nějakou diskuzi, konzultovat, tlačit.
Co Váš návrat do politiky?
Nehrozí. Prezidentské volby (v roce 2018, pozn. redakce) byl trochu úlet. Věděl jsem to docela rychle po odstartování kampaně. Neměl jsem žádnou šanci. Nemám už politickou platformu, nemám ambici a nikdy se nevracím. Dívám se dopředu. A co to je vlastně „návrat do politiky“? Z politiky se neodchází. Ona si vás vždycky najde. Pokud někdo má zájem, abych s ním nějakou věc komunikoval, abych mu poradil, pomohl, tak to dělám. Mnoho těch „nových“ politiků má navíc ze mě tak trošku pořád bezdůvodný strach. Čím jsem starší, tím jsem konzervativnější, tím méně si beru servítky, tím je méně šetřím a tím více je štvu. Jsem takový Jíra z Maršova české politiky. Nejde mi o nějakou pozici, nemám žádnou ambici, nedám se „uplatit“, jsem prostě nepříjemný, pichlavý a ironický. To platí pro současné vládní politiky a fakticky to platilo i pro bafuňáře ze Svazu průmyslu a dopravy.
Čekám od vlády rozpočtovou odpovědnost. Pokud od ní ustoupí, tak je nebudu šetřit a moje kritika teprve začne. Teď jsem zatím milosrdný a říkám: „Jo kluci, udělal bych to jinak, ale docela dobrý, fakt dobrý. Už to schvalte, proboha už to schvalte a neuhněte nikomu.“
Už teď jsme zchudli o 20 %, a pokud s tím nic neuděláme, budeme chudnout dál. To znamená, že nejde o nic jiného než zastavit chudnutí, vybrat tu zatáčku a nenarazit do zdi. Kdybychom daně spíše snižovali, než zvyšovali, tak bychom se mohli dokonce dobrat k tomu, že začneme znovu růst.
V minulém týdnu jste neuspěl ve volbě na prezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR. Berete to jako prohru?
Prohra je vždycky prohra. Prohru neokecáte. Šel jsem tam trochu jako outsider. Myslím tím, že jsem šel z venku. Všichni, kdo proti mně kandidovali, byli insideři, takže garantovali spíše tu, jak by řekl Václav Klaus „nezměnu“. Já jsem přicházel s pozitivní změnou, protože si myslím, že průmysl beze změny částečně zahyne a částečně skončí jinde. Členům Svazu „neprůmyslu“ připadaly sebezáchranné změny moc revoluční, tak se rozhodli pro status quo a svěřili český průmysl nadnárodním korporacím.
Uvedl jste, že si průmysl musí pomoci sám. Jak jste to myslel?
Průmysl na to sám v podstatě je a musí si všechno vybojovat a vykřičet. Nemůže panáčkovat před vládou a před odbory. To jsou sice sociální partneři, ale současně to jsou soupeři. Musí si vyvzdorovat na odborech uvolnění pracovní trhu. Ten je rigidní, zaměstnanost je umělá a průmyslu chybí lidi. V úřadech jich sedí zbytečně tuny. Odbory s tím budou muset nakonec souhlasit. Pokud chtějí vyšší mzdy, musíme řešit produktivitu práce. Musíme dělat vyšší přidanou hodnotu, a to uděláme jedině, když výzkum zůstane tady, know-how budeme tvořit tady a taky ho tady udržíme. Lidi nebudou utíkat za lepším nebo snadnějším do zahraničí. Nebudou nám utíkat vědci, inženýři, nejlepší kapacity, nejlepší nápady, masivní dividendy, ale zůstanou tady a my na nich vybudujeme budoucí prosperitu.
A jak toho dosáhnout?
To má v rukou právě vláda a odbory. S odbory se na tom snad shodneme. Josef Středula není hlupák, který by nevěděl, že nelze vyplácet mzdy do nekonečna. A ten souboj s ním je třeba svést a já ho s ním budu svádět, aniž budu ve Svazu průmyslu a dopravy. Já ho s ním svádím, i když jsem z politiky odešel už v roce 2010. Dobře, když je prosperita, mají zaměstnanci právo se podílet na úspěchu podnikatele a zaslouží si samozřejmě, aby se jim zvedaly mzdy. Není možné ale úplně stejně říkat, že když je ouvej a ty firmy jdou do kopru, aby ti zaměstnanci udrželi svoji životní úroveň, a ty mzdy se jim zase zvedaly. To není perpetuum mobile.
Totéž ale platí podle mě i pro důchodce. V průběžném systému s klesajícím výběrem není možné, abych permanentně důchody zvyšoval. Když jde země do háje, klesá ekonomická úroveň a počet aktivních lidí, klesají odvody, tak není možné, aby důchodci měli pořád vyšší důchod. Není z čeho brát.
Svaz průmyslu mě tak trochu vyštípal a vyplivl jako velryba Jonáše. Byl jsem pro ně těžce stravitelné sousto. Nastavoval jsem jim zrcadlo jako ve filmu Vesničko má středisková. Říkal jsem jim, co je třeba udělat, a říkal jsem jim, že to bude bolet.
Nebojíte se, že zneužijí toho, co jste jim radil?
Jako, že by to realizovali? Pak bych dodatečně uspěl a prohra by zesládla. Ale ono se to nestane. Volbu fakticky ovlivnily právě nadnárodní korporace, pro mne součást problému, nikoli řešení. Ta prohra byla očekávatelná. Byl to naprosto nekompromisní souboj. Od naznačování, že jsem vlastně fosilní lobbista a nepřítel Green Dealu, až po nálepky – politik, lobbista Křetínského, nekontrolovatelný a kontroverzní hráč…
A jste „moc Křetínský“?
Já jsem spíš nezávislý a nekontrolovatelný. A to, mimochodem, ví i Daniel Křetínský (smích).
Jak se díváte na budoucnost digitalizace státu a na avízované rušení rodných čísel?
My jsme s Edou Kožušníkem oprášili E-stát, což byla naše aktivita z roku 2004. Poté, co jsem se stal předsedou ODS, a než jsem nastoupil do vlády, jsme vybudovali základy digitalizace České republiky. Všechny kroky, které jsme v E-statu vymysleli, jsme pak ve vládě realizovali. Takže všechno, co se u nás provedlo v digitalizaci za poslední tři dekády, se stalo naposledy před patnácti lety. Od té doby se nestalo v zásadě nic. To byly Langrem a Zajíčkem nastartované Czechpointy, registry, datové schránky, a hlavně dlouhodobá vize! Od té doby už se jenom utrácejí miliardy korun. Každé ministerstvo má úplně rozdílný, nekompatibilní systém. Každý má svoji spisovou službu, všechny agendy jsou úplně separátní, nedají se propojovat a stojí to strašné peníze. Akorát nám vznikl nový, z povahy věci slabý úřad, který bude mít nejdříve 200 lidí, za 5 let 1700 lidí a stejně neudělá nic, protože nebude mít sílu překonat resortismus. To musí dělat premiér, nebo to silové ministerstvo, které má plný mandát.
Ivan Bartoš se rozhodl zrušit naprosto unikátní nápad, a to jsou rodná čísla. To je naprostý nesmysl, který bude akorát stát 56 miliard korun, to se museli zbláznit. Proč mě nutí zakládat si deset datových schránek? Proč nemůže být datová schránka právě na rodné číslo, kam si pak zavěsím všechno? No, protože to jsou idioti. Rušit to jen proto, že tam poznám, kdo je muž a kdo žena? To se museli fakt zbláznit.
Jak se stavíte k umělé inteligenci?
Absolutně pozitivně. Kdybychom měli umělou inteligenci ve státní správě, mohli bychom 90 % úředníků propustit. Jestliže 90 % celého budgetu se přerozděluje podle zákona jako mandatorní a kvazimandatorní výdaje, tak by tam nepotřebovali žádné úředníky. Na to by mi stačila umělá inteligence. Samozřejmě žertuju, ale není to daleko od pravdy. Umělá inteligence je zase jenom prostředek, není to cíl. Teď se z toho stalo téma, má to nějaká rizika a mluví se o tom, co to všechno ohrožuje, a tak dál. Nicméně je to obrovská perspektiva. Pokud by tohle mělo znamenat, že to přinese ještě více zaměstnaných úředníků, tak je to špatně. Pro mě je to prostředek, jak šetřit na státní správě.
A jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Nechci se vracet a nechci z toho tady zvracet. Nechci, aby to znělo jako poplašná zpráva, ale ještě ty papaláše míním pozlobit. Mám možná negativní reputaci, ale lidi, co se mnou někdy dělali si to nemyslí. Ti vědí, že dokáži být docela urputný a když si nadefinuji cíl, tak za ním tvrdě jdu. Teď mám celkem jasné cíle. Přivést k oltáři nejstarší vnučku a k promoci nejmladšího syna. Mít nejsledovanější podcast. Vydělat peníze na své poslední dieselové auto a v 70 letech mít na břiše pekáč buchet. To jsou moje motivace. Takže až se mě zeptáte za tři roky, jestli mám na břiše pekáč buchet a nebudu ho mít, tak jsem selhal. S politikou mě prostě nechte už být (smích).