Vodíková horečka v dopravě opadá. Miliardy vsazené na auta a vlaky na alternativní pohon narazily na vysoké náklady a chybějící infrastrukturu. Budoucnost vodíku se přesouvá do těžkého průmyslu, rafinérií a oceláren, které bez něj přísné emisní cíle nedokáží splnit.
Když zelená začne blednout
Jádrem problému je ekonomika. Zelený vodík vzniká elektrolýzou: elektrickým proudem z obnovitelných zdrojů se voda rozloží na kyslík a vodík. Zní to jednoduše, ale v praxi jde o drahý proces. Elektrolyzéry, zařízení která vodu štěpí, stojí desítky milionů dolarů, klíčové materiály jako iridium a platina patří mezi vzácné kovy a samotný proces spotřebuje obrovské množství elektřiny.
Výsledkem je cena kolem šesti dolarů za kilogram. Šedý vodík, vyráběný ze zemního plynu klasickými průmyslovými procesy, přitom vychází na jeden až dva dolary. Přirážka za zelenou variantu tedy dosahuje trojnásobku až čtyřnásobku běžné ceny. Srovnání cen za danou variantu výroby vodíku je znázorněno na přiloženém grafu.
Pro průmyslový podnik, který vodík spotřebovává v řádu desetitisíců tun ročně, tento rozdíl znamená stovky milionů dolarů navíc každý rok. Investoři v roce 2021 věřili, že cena zeleného vodíku rychle klesne, podobně jako za poslední desetiletí zlevnily solární panely. Elektrolyzéry ale tento vývoj nenásledovaly. Vzácné materiály zlevnit nelze a výrobní kapacity se nezvyšovaly dostatečně rychle.
V červených číslech
Plug Power, americká firma vyrábějící vodíkové palivové články pro sklady a logistická centra řetězců jako Amazon či Walmart, se stala symbolem celého odvětví. V roce 2021 dosáhla tržní hodnoty přes čtyřicet miliard dolarů, tedy o třetinu větší než dnešní tržní hodnota ČEZ. Akcie se tehdy obchodovaly za cenu přes sedmdesát dolarů za kus. Dnes jsou pod čtyřmi a firma za celou svou existenci nashromáždila ztráty přesahující osm miliard dolarů. Vývoj ceny akcí Plug Power je na grafu níže.
Souběžně přicházely zprávy o rušení projektů. Ropná skupina BP zrušila v roce 2025 tři vlajkové projekty: v Austrálii vystoupila z projektu za 36 miliard dolarů, v Ománu zrušila stavbu velkého elektrolyzéru a ve Velké Británii vodíkový průmyslový hub. Shell zastavil plány v Norsku. Největší světová ocelárna ArcelorMittal odmítla německý státní příspěvek 1,3 miliardy eur, protože ani s ním ekonomika projektu nevycházela. Pro lepší orientaci je níže vložena mapa.
Celkem skončilo v roce 2025 téměř 60 velkých projektů s plánovanou kapacitou 4,9 milionu tun ročně, což podle dat S&P Global představuje více než čtyřnásobek veškeré současné světové instalované kapacity čistého vodíku. Pro srovnání: ve stejném roce zahájily stavbu projekty s kapacitou přibližně jednoho milionu tun, přičemž polovina z nich vzniká v Číně. Pro vizuální srovnání nám poslouží níže přiložený sloupcový graf.
Druhou ranou byl politický obrat v USA. Bidenova vláda zavedla daňový kredit 45V, který výrobcům zeleného vodíku vracel až tři dolary za každý vyrobený kilogram. Pro projekty s výrobními náklady šest dolarů za kilogram šlo o klíčovou podporu, která část cenové propasti uzavírala. Trumpova administrativa sice kredit nezrušila, nicméně zákon One Big Beautiful Bill podepsaný v červenci 2025 jej ale výrazně zkrátil: projekty musí zahájit stavbu před koncem roku 2027, jinak na podporu nedosáhnou. Původní deadline IRA přitom počítal s rokem 2033.
Třetí problém spočíval v samotné aplikaci. Vodík v osobní dopravě ekonomicky nedával smysl. Automobil na vodíkový pohon spotřebuje při výrobě paliva třikrát více elektřiny než srovnatelné elektrické auto, protože energie se při elektrolýze i zpětné přeměně v palivovém článku ztrácí. Tesla překonala vodíkové alternativy v ceně i dostupnosti infrastruktury dávno předtím, než síť vodíkových čerpacích stanic stihla vzniknout. Toyota Mirai a Hyundai Nexo zůstaly okrajovými produkty s minimálním prodejem.
Není to černobílé
Přes všechny neúspěchy vodík ze hry úplně nevypadl. Klíčem k pochopení toho, kde přežívá, je otázka alternativ. V dopravě existovala jiná cesta, baterie. V těžkém průmyslu jiná cesta v dohledné době neexistuje. Spotřebu vodíku podle sektoru vykresluje tento graf.
Výroba oceli odpovídá za sedm procent světových emisí CO2, přibližně tolik jako celá Evropská unie dohromady. Tradiční vysoké pece taví železnou rudu pomocí koksu, tedy zpracovaného uhlí. Koks přitom neplní jen funkci paliva: v chemické reakci odebírá železné rudě kyslík a uvolňuje přitom CO2. Elektřinou tento proces nahradit nelze, teploty přesahují 1 500 stupňů Celsia a reakce vyžaduje látku, která kyslík z rudy chemicky odváže. Vodík tuto roli zvládne stejně dobře. Místo oxidu uhličitého přitom jako vedlejší produkt vzniká pouze vodní pára. Výsledkem je takzvaná železná houba, polotovar, který dále putuje do elektrické obloukové pece a přetaví se na finální ocel.
Tuto cestu jako první prošlápla švédská firma Stegra, dříve známá jako H2 Green Steel. Firma v dubnu 2026 uzavřela financování ve výši 1,4 miliardy eur vedené konsorciem rodiny Wallenbergů, které jí umožní dokončit stavbu závodu v severním Švédsku. Celkové investice do projektu tak přesáhly 7,8 miliardy eur. Spuštění výroby se očekává ve druhé polovině roku 2026, stavba je přitom dokončena ze zhruba 60 procent.
Projekt provázely finanční potíže a několikaměsíční skluz, přesto má Stegra podepsané odběratelské smlouvy s více než dvaceti zákazníky včetně Mercedesu, Porsche, BMW, Scanie, ZF a Volva. Právě to je klíčový rozdíl oproti projektům, které skončily, ty poptávku předpokládaly, Stegra ji má smluvně zajištěnou ještě před dokončením stavby.
Podobná logika platí pro výrobu hnojiv. Průmysl dnes ročně spotřebovává přes devadesát milionů tun vodíku, skoro výhradně šedého vyrobeného ze zemního plynu. Každá tuna vyprodukovaného amoniaku přitom vytvoří přibližně dvě tuny CO2. Protože zemědělství hnojiva nezbytně potřebuje, odklon od fosilních paliv v tomto sektoru zatím nikam nevede. Přechod na zelený vodík přitom nevyžaduje stavbu nové infrastruktury, pouze změnu zdroje. Odběratel existuje, závod existuje, potrubí existuje. Chybí levnější zelená alternativa, jejíž náklady, byť pomalu, klesají.
Filtrace, ne pohřeb
Vodíková pohádka z roku 2021 skončila. Obraz univerzálního paliva pohánějícího auta, vlaky i lodě se ukázal jako předčasný. Co zůstalo, je menší, ale životaschopnější: průmyslová komodita s konkrétním uplatněním tam, kde jiné řešení neexistuje.
Pro investory to přináší jasný vzkaz. Akcie čistých vodíkových firem jako Plug Power nebo kanadský Ballard zůstávají vysoce rizikovými sázkami na přežití. Reálnější příležitost představují průmyslové firmy, které vodík využívají jako vstupní surovinu a mají poptávku zajištěnou ještě před zahájením výroby.
autor: Jan Josífko, ECONET
Newsgate.cz podporuje mladou generaci ekonomů. ECONET je spolek bývalých i současných úspěšných absolventů Ekonomické olympiády, kteří své znalosti sdílí (nejen) se svými vrstevníky.