Zlatá klec bezstarostnosti, nebo dravá džungle úspěchu? Když se řekne „šťastná země“, většina z nás si představí severské země, kde lidé pracují třicet hodin týdně, stát se o ně postará od narození do smrti a sousedé si navzájem věří tak moc, že nezamykají dveře. Na druhé straně spektra stojí nablýskaný mrakodrap v Singapuru – symbol meritokracie, kde se spánek považuje za slabost, ale ulice jsou čisté a ekonomický výkon láme světové rekordy.
Žebříčky jako World Happiness Report mluví jasnou řečí: severský sociální model v čele se severskými zeměmi (např. Norsko, Švédsko, Finsko) dlouhodobě drtí dravé tržní ekonomiky typu Singapur. Jenže co vlastně tyto indexy měří? A znamená vyšší skóre automaticky lepší společnost?
Při bližším pohledu se ukazuje, že nejde o souboj dvou ekonomických pouček, ale o střet dvou odlišných definic toho, co to znamená žít dobrý život. A co je ještě fascinující: výzvy, kterým bude lidstvo čelit v nadcházejících dekádách pod tlakem automatizace, možná donutí oba tyto světy splynout v jeden nečekaný hybrid.
Dva póly blahobytu
Abychom pochopili, proč Norsko v indexech štěstí drží přední příčky, zatímco Singapur zůstává až na 36. místě, musíme rozkrýt, na čem oba systémy staví lidskou motivaci.
Norsko nestaví svou spokojenost na tom, že by svým občanům zprostředkovávalo neustálou euforii. Jeho síla spočívá v eliminaci chronického stresu. Když v Norsku ztratíte práci, onemocníte nebo se vám narodí dítě, stát se o vás postará. Lidé nemají potřebu shromažďovat majetek jako obranu před nejistou budoucností. Vedlejším efektem je obrovská mezilidská důvěra, z níž dýchá klid a rovnováha.
Singapur naopak sází na čistou zásluhovost. Stát nabízí minimální záchrannou síť, velmi nízké daně z příjmu a nulové zdanění kapitálových výnosů. Výsledkem je bezpečné, čisté a bohaté město, které láká největší mozky a kapitál z celého světa. Cenou za tento výkon je však společenský tlak na status, dlouhé odpracované hodiny a neustálé srovnávání se s ostatními – faktory, které přímo poškozují subjektivní pocit vnitřního naplnění.
Progresivní zdanění a ropný polštář
Na první pohled se zdá, že norský model je jednoznačným vítězem. Musíme se však zeptat na jednu otázku: z čeho se tato bezstarostnost platí?
Norsko drží svůj štědrý sociální stát nad vodou díky unikátní kombinaci:
1. Státní ropný fond (Statens pensjonsfond utland)
Zisky z těžby ropy investuje na globálních trzích (Norsko drží 1,5 % všech světových akcií) a státní rozpočet z nich každoročně čerpá reálné výnosy (tzv. pravidlo 3 %). Norové tak část svého sociálního státu financují z kapitálových zisků napříč celým světem, nikoliv jen z kapes svých občanů.
2. Vysoké zdanění
Vysoká DPH (základní sazba je 25 %) a spotřební daně zdaní to, co lidé spotřebovávají, zatímco firemní daně zůstávají konkurenceschopné (v rámci OECD).
Ani tento systém však není bez trhlin. Zavedení vyšší daňové zátěže z majetku (wealth tax) spustilo v Norsku v posledních letech takzvaný exodus miliardářů. Desítky nejbohatších podnikatelů přesunuly v roce 2023 své daňové rezidence do Švýcarska, protože odmítly platit daně z majetku firem, které v daném roce ani nemusely vykazovat zisk. Pokud progresivní zdanění překročí únosnou mez, stát riskuje odchod lidí, kteří tvoří pracovní místa a inovace.
Od vzácnosti k hojnosti
Jak se posouváme dále do 21. století, debata o tom, zda zvolit Norsko, nebo Singapur, postupně proměňuje svou tvář. Nástup pokročilé umělé inteligence a humanoidní robotiky totiž promění samotnou podstatu lidské práce i ekonomiky.
Futurologové a ekonomové z MIT či Oxfordu čím dál častěji hovoří o příchodu takzvané ekonomiky hojnosti (post-scarcity economy). Pokud AI a robotika srazí výrobní i mzdové náklady na minimum, tradiční ekonomické poučky o vzácnosti zdrojů i kapitalistický princip „pracuj, abys měl na nájem“ ztratí svou logiku.
Zároveň však ekonomové jako Yanis Varoufakis varují před vznikem techno-feudalismu – stavu, kdy by hrstka technologických gigantů vlastnila veškerou AI a zbytek populace by byl zcela odkázán na jejich milost.
I proto dnes nejradikálnější návrhy nepřicházejí od levicových politiků, ale přímo ze Silicon Valley. Lidé jako Sam Altman (OpenAI) operují s myšlenkou zřízení státních technologických fondů (např. jím navrhovaný American Equity Fund). Představa stojí na tom, že by státy získaly podíly v technologických gigantech a z jejich zisků financovaly nepodmíněný základní příjem (NZP). Nejde však o náhlý záchvat lidumilnosti miliardářů – pro technologickou elitu představuje NZP spíše nutný bezpečnostní ventil, který má zabránit sociálním bouřím a udržet v chodu spotřebitelský trh, až lidská práce ztratí hodnotu.
Společnost budoucnosti tak pravděpodobně nenajde řešení v tom, že by si vybrala buď čirý norský welfare state, nebo singapurský dravý trh. Spíše spěje k teoretickému dvoupatrovému hybridu:
1. Norský princip
V ideálním scénáři by stát skrze zdanění či dividendy z automatizace převzal roli garanta holého přežití – zaručil by základní bydlení, stravu a příjem. Existenční nejistota by teoreticky zmizela. Zda je však jakýkoli státní aparát schopen tak obří přerozdělování efektivně uřídit, aniž by se proměnil v dystopickou byrokracii, zůstává velkou neznámou.
2. Singapurský princip
Nad touto záchrannou sítí zůstane zachován globální a svobodný trh pro vědu, vesmírný výzkum, špičkové technologie, osobní prestiž a luxus. Kdo chce víc než jen základ, musí inovovat, podstupovat riziko a tvořit.
Zbytečnost jako nová chudoba
Doteď jsme se pohybovali v rovině čísel, struktur a futurologických modelů. Zde však narážíme na to nejpodstatnější – na lidskou psychiku.
Pokud se nás dnes někdo zeptá na otázku „Co děláš?“, odpovídáme naší prací. V současném světě je tato otázka zkratkou pro „Jaká je tvoje hodnota pro společnost?“. Práce pro nás není jen zdrojem peněz. Je to kostra našeho dne, dává nám rytmus, zprostředkovává sociální kontakty a naplňuje nás pocitem užitečnosti.
Dosavadní experimenty s NZP (například ve Finsku) dopadly po psychologické stránce skvěle. Lidé méně podléhali stresu, lépe spali a cítili se svobodnější. Z hlediska návratu na trh práce však nepřinesly téměř žádný průlom. Především ale šlo o laboratorní kapku v moři: omezený vzorek lidí pobíral rentu financovanou ze standardních daní ostatních pracujících. Účastníci k ní navíc přistupovali jako k dočasné tvůrčí pauze, k bezpečnému nadechnutí před nevyhnutelným návratem do reality.
Co se ale stane, až tato „dovolená“ nikdy neskončí?
Pokud systém skrze automatizaci vymýtí hmotnou nouzi, obnaží nouzi duchovní. Největší hrozbou budoucnosti nebude chudoba, ale existenciální závrať – pocit zbytečnosti, když víte, že algoritmický systém napíše lepší báseň, nakreslí technicky dokonalejší obraz a vyřeší logistický problém tisíckrát rychleji než vy.
Riziko nové společenské propasti
Tento model však nese sociologické úskalí. Pokud se společnost rozpadne na inovativní elitu a většinu žijící z NZP, nevznikne automaticky mír. Většina může začít pociťovat odpor k technokratickému řízení, zatímco elita nahoře riskuje, že sklouzne k pohrdání ostatními. Místo stability tak hrozí hluboká společenská polarizace a uzavírání komunit do sebe.
Od práce k poslání
Pokud má lidstvo v éře automatizace obstát a nespadnout do apatie a konzumace digitální zábavy, musí projít mentální transformací. Osvobození od povinnosti pracovat pro holé přežití totiž lidstvo nerozdělí do jedné unifikované masy, ale nabídne dvě odlišné cesty naplnění:
1. Návrat k lidskosti a komunitě
AI dokáže vygenerovat technicky perfektní symfonii za dvě sekundy, ale nedokáže prožít bolest, lásku ani pomíjivost. Když se rozplyne korporátní hierarchie, těžiště života mnohých se přesune z globálních tabulek zpět do fyzického prostoru kolem nás – do péče o zahradu, do obnovy místní architektury, do řemesla a pořádání komorních večerů.
2. Cesta inovace a vizionářství
Pro lidi s vysokým vnitřním pohonem a ambicemi však skromný garantovaný základ stěží postačí. Ti zamíří do horního patra trhu. Bez zbytečné byrokracie a s neomezeným přístupem k technologiím budou zakládat technologické megakorporace, dobývat vesmír, tvořit nové vědecké průlomy a bojovat o status, vědeckou prestiž a monumentální úspěch.
Práce jako nutná povinnost pro přežití zanikne a zrodí se práce jako poslání, hluboké zaujetí a estetický akt. Život sám se stane plátnem.
Umění být člověkem
Singapur nás učí, že bez inovací a touhy po dokonalosti společnost materiálně zakrní. Norsko nám připomíná, že bez sociálního bezpečí a vzájemné důvěry je i to největší bohatství jen prázdnou kulisou.
Budoucnost však nebude patřit ani chladnému výkonu, ani pasivnímu přežívání. V momentě, kdy umělá inteligence převezme úkol vyrábět, počítat a optimalizovat, vrátí člověku to, co musel už během průmyslové revoluce odložit: právo žít život pro něj samotný, nikoli jen pro jeho užitek.
Nepodmíněný základní příjem nám sice dokáže koupit osvobození od chronického stresu, ale nedokáže nám darovat smysl. Až zmlkne diktát budíků a tabulek, výzvou pro příští generace nebude to, jak ufinancovat život, ale zda dokážeme unést absolutní svobodu. Zda dokážeme přeměnit práci z nutné smlouvy o přežití v umění být člověkem – ať už jako vnímavý tvůrce a dobrý soused v lokální komunitě, nebo jako odvážný vizionář, který na vrcholu pokroku spoluvytváří světy zítřka.
autor: Jakub Juračka, ECONET
Newsgate.cz podporuje mladou generaci ekonomů. ECONET je spolek bývalých i současných úspěšných absolventů Ekonomické olympiády, kteří své znalosti sdílí (nejen) se svými vrstevníky.